Deník klanu, ježto se zove HIGH KONCIL, z klání zvaného Jediná cesta 2003
Tak v plné zbroji již jsme vyrazili a do vozů nasedli, jež poháněny mnoha koňmi jsou.
Fil, toť mocný rytíř v brnění šupinovém aj v modrém hábitu oděn, jsa ozbrojen mečem dlouhým, však vyváženým a v jeho rukou mocným, a štítem, co znak nese klanu našeho, Koncilu, korunován helmicí rytířskou.
Hans, jež to modrý varkoč kol krku i přes ramena nesl, pod jím košili, co vzhled jemu propůjčuje zbojnický. V ruce hbité nesa dlouhou jedinočepelou sekeru aj v ruce druhé štít kulatý, težký, však užitečný.
Bětka a Zuzka, to zas dvě bojovnice Koncilu, co léčitelkami a pomocnicemi se staly pak- Zuzka se dvěma sekerami, tím vzezřením mocná válečnice, spíše než dívka něžná, v pleteném čepci a též úboru. Bětka s mečem jednoručním, umně zhotoveným a lehkým.
Tito čtyři výše psaní vsedli ve vůz první, menší. Ve voze druhém, jež větší byl, seděli prot bojovníků pětice, to tito sepsaní
Sabin, jako zbojník též vzhledem, na odiv dávaje peníze, na varkoči modrém věšené, a s těžkým kladivem mocným válečným, však jednoručním, to proto, že v ruce druhé štítu nesl.
Včela, střelec jediný Koncilu, kuši mající vpravdě mocnou, v zářivě modré róbě, na hlavě to přilbici rytířskou, což v důsledku střelce rytířského vzhled mu propůjčilo, též standartu naši nesl.
Nešpi, sekerník se sekerou krátkou, což hbitost mu přinášelo, aby rukou druhou, v níž štít kulatý, lehce pohybovat mohl. Oděn v kožešinu a kožený kiris, vzhlížel jako severský válečník pravý.
Johny, v kožené vestě černé, cvoky pobité, se sekerou dvoubřitou, jež tak mohutná byla, že zřela obouruční, však on nesl v jedné ruce jí a v ruce druhé štítu.
A Ilona, léčitelka vskutku zkušená, zbrojená dýkou pouze, však se schopnostmi, jež boj v mnohém předčiti mohly, oblečena v šatu krátkém modrém, že až jako víla zdála se.
Vstříc místu setkání vyrazili jsme tedy,ku městu Pražskému směrem, však ne v něj, ale blíže, k vesnici, jež právem pyšní se jménem Hvězdonice.
Tam, kde hustý to les protínal cestu naši, kudy již naše vozy projeti nemohly, tam vystoupili jsme a náklad těžký rozdělivše mezi sebe vyrazili jsme pochodem. Les skončil vskutku vkrátku a my octli jsme se u říčky, kde cestu dále nalézti jsme nemohli. Tak Včela a Fil jako zvědové vysláni byli, každý směrem jiným, by našli cestu a tábor, jež nacházeti se měl v dolince mezi řekou Sázavou a valem, jenž nesl kolejnice pro pravidelné výjezdy vozů z města Pražského.
Včela vrátil se s nepořízenou, však Fil tábor objevil, o něm tvrdil, že je správný. A Včela standartu do ruky vzal a my za ním vyrazili jsme všichni směrem značeným. Vpravdě to tábor byl námi hledaný, i když osadníci usazení vtipkovali, že ještě kilometrů desítku ujíti musíme.
Standartu na místo našeho budoucího tábora Včela zarazil. Dívky pramen najíti šly, abychom vodu poživatelnou měli. I proto, abychom stany v klidu vystavili. Obojí vydařilo se více než dobře.
Pak, když stany stály již a rozděleno bylo, v jakém spí kdo a zvolen byl i stan zásobovací, kopat ohniště jsme začali a také dřevo na otop sháněli jsme. Také od jiných dobrodruhů nabrali jsme uhlů žhavých, by oheň vzplál. Také se tak stalo, když zkušený Včela do díla dal se. To již večer byl, kdy všichni platili poplatek, oplátkou tři měďce dostali. Oheň hořel již, tak oddali jsme se radovánkám a zábavě, tu Hans se Včelou pro mok zlatavý vyrazili, jež oblíbený především mezi bojovníky moravskými. Tato historie jest velmi pobavná, proto zde ji píši, jak jsem jí vyslechl:
Hans se Včelou setkali se s obchodníkem hospodským v táboře. Tohoto zeptal se Hans: „Máte nějaký škopky?“
……………………………………………………………………………………………
„To jako pivo?“ odpověděl chlapík. Dále už tato historka nemá žádných zvláštností, tak pokročím dále.
Ještě večer tentýž hlavní pořadatel jmenovaný Petrius vyložil pravidla boje a srovnal problémy vyskytnuté. Poté se všichni rozešli do stanů svých a oddali se radovánkám nočním různým.
Rána prvého, poté co se nasnídali všichni a rozcvičili, svoláno bylo zkoušení zbraní a štítů, jakož i jednotlivých šípů. Pak se představily osoby nejdůležitější a plocha herní popsána byla. Pak k různým náboženstvím lidé tíhnuli, my k Algaru, bohu boje přidali se. Mnoho lidu, jmenuji naše bojovnice, přidalo se k Afrodité, pak dosti také k Hermovi, bohu obchodu (a podvodu). Také druidi byli v okolí a jejich víra, však málo jejich příznivců bylo.
Začátky byly slabé a opatrné, nikdo k ničemu se neměl. Tak my vydali se s mistrem geologem doly hledat. Však nakonec potkaly nás potíže, přesila skřetích oblud, kdy zhynuli jsme málem všichni, kdyby Včela neběžel pro záchranu. Tak přežili jsme a tím se také celé dobrodružství začínalo všem, jelikož skřeti byli přemnoženi v lesích. Mistr geolog podvedl nás a odměnu ve jménu boha Herma naši snížil. Tak ochuzeni chodili jsme po městě, kde ještě spousta lidí byla a v lesy nevyrazila za dobrodružstvím. Většina lidí snídala ještě, když zpoza kamenné hradby za řevu hromového přišel první nájezd skřetí.Garda svolána byla a také lid počestný bránil město, aby skřeti byli poraženi na hlavu.
Pak v lese objevila se obluda tajemná, proti níž i my jsme bojovali. Ta potvora zranitelná byla magickými zbraněmi pouze a regenerace jeho zranění byla dokonalá. Nám však nakonec tento poutník tajemný utekl a to byl konec. Dozvěděli jsme se pak, že kdosi zabil ho, však kdo, to se neví. Prý ten obludňák magický měl meč sající životy z obětí, to však už nikdo nezjistil. Ve městě se mezitím Algarovci snažili o sehnání surovin na stavbu chrámu. V lese Atrei, kněz hlavní boha Algara přijal další vyznavače a Hans se hádal s druidem o náboženství, magii a zbraních. Pak v táboře sešla se lidu většina k obědu a odpočinku.
Chrám Hermův již byl ve výstavbě, proto pospíšit jsme museli. Naše Afroditky v lese druidku zmámily, tu ta se zamilovala do Fila. Druidka na něj kouzlo Greenpeace uvrhla, čímž situace komická vznikla, tak všichni přítomní vůkol sesedli a pozorovali. Pak druidka, Fil a Atrei odešli k druidům a my ostatní čekali jsme opodál. Pak kolem muž z gardy šel, že byla objevena hrobka, nechť za ním jdeme. A tak dorazili jsme na místo, kde chodba byla ku hrobu, však střežena dvěma kamennými sochami magicky oživenými. My bojovati do kopce museli jsme, což nevýhoda byla a také že chodba jen pro dva muže vedle sebe široká byla. V linii první byli Algarovci- starosta a někdo z Koncilu, kdy jsme se v boji střídali. V linii zadní Včela stál. Ten kuší svou postupně jednu ze soch rozstřílel, ta druhá zemřela po ní vkrátku. Započli jsme v hledání hrobu a pokladu v něm uloženém. Na konci chodby stěna byla, kde kopalo se, však v díře ve zdi, asi dva metry nad zemí, mrtvý byl a s ním poklad velký. Z něj odměnu všichni dostali. Pak Fil s Atreiem vrátili se se zprávou radostnou o tom, že dřevo na stavbu chrámu zařízeno je. Pak my, co jsme se sochami bili se, byli jsme povýšeni v řádu Algarových vyznavačů. Pak ale v dáli byli spatřeni skřeti a tak Johny, který byl ve skalním výklenku, vytáhl ještě pánvičku, kterou tam nalezl a všichni v město utekli. Odměna z pokladu byla dána na stavbu Algarova chrámu. Poklad také nějaký klíč obsahoval, jeho význam však Koncilákům unikal.
Když v městě všichni byli, skřeti přišli, že hlavu jejich vůdce máme prý, což však nemůžu posouditi jako pravdivé či nepravdivé. Však skřetů zdálo se málo a byla tušena zrada v chování jejich. Tu zezadu vyšli skřeti další a jen Johny a pár dalších se jim bránili. Však ta trocha, co o hlavu žádala, rozmetána byla a pak i skupina přepadová zničena byla a skřeti byli zajati. Z těch však mor hrozivý vzešel a šířil se městem. Tak všechno obyvatelstvo uteklo a nepřipraveno ztratilo se v lesích, utíkajíce před morem. Koncil s Atreiem pro dřevo schválené druidy vyšli, kde dvakráte se skřety potkali se, jednou poraženi, podruhé však, když zbraně své skryty jsme měli na zemi, abychom dřevo nositi mohli, čekali nás skřeti jako kořist snadnou. To překvapili jsme je a zabili. Tak na chrám Algarův zbývalo sehnat jen zlato.
K večeru Algarovci- starosta, garda a Koncil- vyrazili hledati poklad ukrytý. Ten nalezen nakonec byl, třicet zlatých nugetů, chráněných čtyřmi nemrtvými, které mi Algarovci zničili díky bohu a jeho síle. Pak část gardy byla vyslána pro vozky a vozy, těch nedočkali jsme se, protože tu výpravu stihl asi osud těžký. Tak zbytek z nás vždy po dvou jeden nuget nesli jsme, to celkem sedm činilo, jen jeden jediný člověk u pokladu zůstal. Ve městě vozy najali jsme a pro poklad jsme vyjeli. Však až k pokladu vozy dojet nemohly, tak pod kopcem zůstali a my snesli jsme zlato k nim. Přepadeni uprostřed práce jsme byli bandity. Část z nás se s nimi bila, část poklad k vozům nosila. Pak již šťastně a slavně k městu jsme šli. Večer nás překvapil jen malým nájezdem skřetím, podpořeným jejich šamanem. Pak už byl postaven a pokřtěn Algarův chrám a spáti a slaviti se šlo.
Noc přinesla jen jednu malou výpravu do lesa a duchy v městě, jež sáli životy lidem, však oplátkou dali jim životní sílu navíc. A pak již jen spalo se.
Ráno hrůzné bylo, když zjistilo se, že chrám Hermův v noci explodoval a stín padl na Algarovce. My a Atrei jsme se mezitím snažili snížit stav druidů- beznadějně. I potom šlo se na liškodlaka v lesích poblíž hrobu nalezeného řádícího. Spolu s cizinci, v jejichž řadách i magik byl, jsme ho zabili a obrali, však jeho tělo druidka odnesla. Tak povoláni jsme byli druidy, by jsme ho zabíti šli. Však past druidy přichystaná čekala nás. Tam vlkodlaci číhali na nás a tak jsme omráčeni k zemi padli. I vyslechnuti jsme byli druidy a pak propuštěni s „hněvem lesa“ v zádech a beze zbraní.
Celý tábor byl sbalen a všichni jsme vyrazili k domovům, ospalí ale šťastní, což je konec tohoto příběhu…
JOHNY